Míla Bugtcher
Modelka #8 je na první pohled naprosto nevinná slečinka, jejíž optimistický výraz nepřipouští ani úvahu o tom, že by měla o podobný projekt zájem. Poté, co jsem ji poznal v soukromí, jsem zjistil, že patří mezi nejodolnější masochistky, které jsem měl v životě to potěšení poznat. Ani při náročnějším trápení neztrácí svůj veselý úsměv a proto jsem pro ní vybral jeden z nejnáročnějších designů, který jsem měl připravený. K šití jsem používal klasickou jehlu na šití s navlečenou dvojitou nití. Již samotné probodávání tkáně touto nepříliš ostrou jehlou s kónickou špičkou nepatří mezi bezbolestné záležitosti. Následné protahování hrubé nitě a její postupné utahování by odrovnalo leckoho, ona to vše snášela se svým rozverným úsměvem, byť se občas neubránila projevu bolesti a vzrušení. Při práci jsem se vůbec neomezoval pocity Modelky #8 a mohl tak bez problémů dotáhnout design k dokonalosti a tato práce patří mezi ty, jejíž tvorba mě uspokojovala nejvíc.
Modelka #8
Fotografie mě zaujaly hned, jak mi je Míla ukázal. Nejdřív mě ale vůbec nenapadlo, že bych se do projektu zapojila. Postupně jsem přicházela na můj vztah k bolesti a začínala si užívat posouvání vlastních hranic. Když pak Míla začal znovu o projektu mluvit, rozhodla moje zvědavost – zajímalo mě provedení ale hlavně bolest samotná. Před focením jsem byla dost nervózní, není to zrovna fotografie do rodinného alba. Nervozita ale opadla hned, jak si Míla začal připravovat potřebné náčiní a Petra s foťákem jsem si pak moc nevšímala. Šití jsem si vyloženě užívala a rozhodně jsem nebyla sama. Projekt tedy považuji za potěšení zúčastněných a zvrhlé umění, které se může líbit i znechucovat zároveň. Má rodina by to za umění nejspíš nepovažovala, a kdybych jim řekla, že na fotce jsem já, byli by trochu v šoku. Na druhou stranu, mé přátele by to moc nepřekvapilo.
